Zvyk je železná košile, říká se. Já si myslím, že zvyk je pohodlný vysezený křeslo s podnožkou, ve kterým vás rozhodně nenapadají revoluční myšlenky na spásu světa, záchranu světových oceánů nebo byť jen redukce produkovaného bordelu. A zvlášť ne, pokud by to mělo být na úkor vašeho vlastního pohodlí. To je do určité míry přirozené, snažit se minimalizovat vydanou energii, nelze to však dělat do nekonečna.
Jednoho dne ale pohár přeteče a vy se vzbudíte v místnosti zavalené věcmi, s košem přetékajícím plastovými obaly od všeho možného a rozhodnete se s tím začít něco dělat. Přesně takhle jsem se jednoho dne před zhruba dvěma lety probudila já a bylo mi jasný, že pokud nezačnu řešit enormní množství věcí, co jsem za svůj relativně krátký život nahromadila, přeskočí mi.
Vždycky jsem byla spíš ten typ rozevlátého individualisty, co „zvládá chaos, protože pořádek je pro debily“, a zatímco jsem mezi hromadami papírů a poznámek ze školy hledala studijní potvrzení nebo zprávu od doktora, vemlouvala jsem si, že určitě jednou, v budoucnosti, až budu svým novým, lepším já, zorganizuju úspěšně všechno svoje haraburdí tak, abych v něm měla pořádek a bez mrknutí oka hned věděla, kam sahnout, až budu potřebovat vytáhnout papíry ke stavebnímu spoření nebo ty super červený silonky se vzorem lebek.
Zároveň mě ale nepochopitelně esteticky přitahovaly „prázdné“ prostory, minimalistické interiéry, věci úhledně poskládané do krásných úložných krabic a (teď už trochu klišé) neutrální barevná paleta. Nepřikládala jsem tomu důležitost, hromadění věcí mi přinášelo pocit bezpečí, že jsem na všechno připravená, mám rezervu knih ke čtení, zásobu jídla ve spíži, oblečení ve všech barvách duhy pro každou představitelnou příležitost.
Hromadění bylo fajn, do určité doby. Najednou už jsem měla věcí tolik, že jsem absolutně ztratila přehled o tom, co vůbec mám, natož kde to v bytě najít. Šatník přetékal oblečením, botník už to dávno vzdal – boty byly uložené všude možně. Ve špajzu byla spousta konzerv a zavařenin zapomenutá v odlehlých rozích, stohy papírů, složky s dokumenty, studijní materiály do školy, tužky, zvýrazňovače, litry kosmetiky „do zásoby“.
Můj tak oblíbený chaos mi začal šlapat na paty a až tehdy, až když už to bylo fakt neúnosné, jsem se začala zajímat o to, co s tím můžu dělat. Prozkoumala jsem všechny možné způsoby organizace věcí v bytě, rozdělovačů do spíže, závěsných botníků, pořadačů na bižuterii, úložných krabic a vakuových pytlů pod postel.
Nakoupila jsem desítky úložných boxů a věci horko těžko zarovnala. Konečně bylo všechno vpořádku! Že jsem se mýlila jsem zjistila velmi brzo – hned další den, když jsem se snažila přijít na to, ve kterém z 25 boxů mám tu pěknou květovanou sukni, co by se tak hodila ke svetru, na který mám dnes náladu….ale moment, kde je vlastně vůbec ten svetr?
Každodenní stres ranního oblékání před přetékající skříní, dovolených s narvaným kufrem a všudypřítomným pocitem, že NEMÁM CO NA SEBE. Pocit provinilosti před otevřenou spíží, že nestíhám zkonzumovat nahromaděné potraviny před jejich expirací. Plýtvání jak z učebnice.
Začalo mi pomalu docházet, že organizování věcí nedává smysl v momentě, kdy se v nich brodíte po pás. Nejdřív je potřeba redukovat. Pátrání na netu na mě vyplivlo teď už dobře známou knihu Marie Kondo – The lifechanging magic of tidying up a já se začala seznamovat s myšlenkou definitivního úklidu.
Až zase dojedeš domů, první, do čeho se spolu dáme, bude redukce kabelek, na tu zraju už hodně dlouho. Na to ostatní musím postupně dozrát taky, ale chce to čas, přece jen už jsem stará konzervativní větev. Ale kruciš, na klubíčka si zatím máknout nedám, jakkoli z nich máš noční můry (a já občas taky), ale jak víš, na to jsem pes. :))))
No, však víš, trpělivost růže přináší….třeba k redukci vlny nakonec taky dospěješ;)